Vývoj systému péče o ohrožené děti v České republice

Populárně naučný text
4
min. čtení
22.9.2021
Vývoj systému péče o ohrožené děti v České republice

Článek nabízí průřez vývojem systému péče o ohrožené děti v ČR. Představuje systém od období před revolucí až do současnosti. Popisuje úspěchy i slabé stránky systému.

Úvod

Letos uplyne více než 30 let od přijetí Úmluvy o právech dítěte Českou a Slovenskou Federativní republikou. Jedná se o dostatečně dlouhé období na to, abychom mohli rekapitulovat, jak se postavení dětí a jejich ochrany v naší společnosti proměnilo a zamyslet se nad tím, kam směřujeme, či kam bychom se v oblasti ochrany dětí chtěli či měli posunout.

Před revolucí

Pokud se podíváme na celou českou společnost před 30 lety, uvidíme bezesporu zcela jiný svět než ten dnešní. Postavení dětí a jejich ochrana vycházely z jiných právních a hodnotových principů, které se prolínaly v podstatě všemi oblastmi souvisejícími s životem dětí a jejich rodin. Přístup k dětem a rodinám naplňoval zájmy socialistické společnosti a individuální práva a potřeby stály v pozadí. 50. léta byla obdobím turbulentním a obdobím experimentů, kdy došlo k zániku Ministerstva sociální péče, kam péče o děti a mládež do té doby patřila. Agenda se rozdělila pod resort Ministerstva školství, Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva zdravotnictví. Takto roztříštěná péče o ohrožené děti funguje s menšími úpravami dodnes. Většina dětí, o které se neměl kdo postarat, putovala do velkokapacitních ústavů, jelikož kolektivní péče byla upřednostňována. Náhradní rodinná péče byla povolena pouze v rodině, která skýtala záruky, že „dítě bude vychováváno k lásce k lidově demokratickému státu“. Ústavy byly často umisťovány na okraje obcí, aby nebyly tolik na očích.

90. léta

Toto období bylo charakteristické obrovským vzepětím organizací a iniciativ, které začaly do společnosti vnášet témata zvláště zranitelných osob, včetně ohrožených dětí. Začala se rozvíjet adopce a pěstounská péče, což mnoha dětem přineslo alternativu lepšího začátku v náhradní rodině. Aktivity přicházely „od spodu“ a často kombinovaly expertní přístup zainteresovaných odborníků a dobrovolnické či svépomocné aktivity dotčených osob. To umožnilo na jedné straně rychlý rozvoj nových služeb a přístupů, ale zároveň v mnohém konzervovalo původní stav. Jediné instituce a služby, které měly své „jisté“ byly ty, které už existovaly. Vše nově vznikající se muselo neustále sebeobhajovat a zároveň „bojovat“ o omezené finanční zdroje. Často chyběl pevný právní rámec i systematický způsob financování (zákon o sociálně-právní ochraně dětí byl přijat v roce 1998, zákon o ústavní výchově v roce 2002 a zákon o sociálních službách až v roce 2006). Pro děti to bohužel znamenalo přetrvávající vysokou institucionalizaci péče, včetně dětí nejmenších. Důraz na podporu prevence a deinstitucionalizaci sice byly obecně deklarovány vládními orgány, akademiky i poskytovateli péče, fakticky však v této době nedošlo k žádnému strategickému rozhodnutí ani znatelnému zlepšení.

Nultá léta

Na prahu nového tisíciletí došlo ke snaze tyto aktivity „srovnat“, systematizovat a právně zarámovat. Přijaté právní úpravy směřovaly především k definování jednotlivých forem pomoci a péče, nastavení systému akreditací či registrací, prostřednictvím kterých začaly být rozlišovány profesionální a státem kontrolované služby od dobrovolnických či aktivistických činností. Právě v tomto období vznikla pozice „pěstoun na přechodnou dobu“, i když v začátcích nebyla zajištěna finanční podpora pro tento typ pěstounů. I proto byl rozjezd pomalejší, než mohl být. I tak některým dětem přinesl tento typ péče lepší start do života, protože měly možnost prožít část raného dětství v rodinném prostředí, než se mohly vrátit do své původní rodiny, nebo se našli dlouhodobí pěstouni, případně adoptivní rodiče.

Problémem ovšem byla a dodnes zůstává roztříštěnost celého systému péče o ohrožené děti, a to jak při sběru a vyhodnocování dat, tak i při organizaci práce a financování dané oblasti, kterou spravuje několik resortů najednou. Péče o ohrožené děti je rozdělena mezi 4 ministerstva. Každé ji provádí ze svého pohledu a podle svých pravidel. Neexistuje společný cíl, jednotná efektivní koordinace a strategické plánování. To způsobuje nemožnost cokoliv v systému změnit, jelikož každé ministerstvo ovlivňuje pouze „svou“ část systému, kterou spravuje.

Posledních 10 let

Významnou událostí byla v roce 2013 novela zákona o sociálně-právní ochraně dětí. Novela zavedla standardy kvality pro orgány sociálně-právní ochrany dětí a další subjekty v systému. Přinesla nové metody práce pro sociální pracovníky, zajistila rozvoj náhradní rodinné péče, zvýšení podpory pěstounské péče a hmotného zajištění pěstounů na přechodnou dobu. Zejména podpora přechodného pěstounství znamenala prudký nárůst v počtu u nejmenších dětí, které místo v ústavu trávily první dny a měsíce svého života v rodinném prostředí. Co se týká dalšího vývoje, bohužel, mnohé následující potřebné změny jsou pouze popsány v různých strategických materiálech či deklarativních prohlášeních, které jsou jednou za čas překopírovány a přejmenovány, aniž by došlo k jejich naplnění.

Podtrženo, sečteno

Za posledních více než 30 let došlo k řadě dílčích změn, které přinesly zlepšení péče o ohrožené děti. Co ale chybí, je dlouhodobý cíl a jasné směřování celého systému. V některých oblastech se péče o ohrožené děti vyvíjí, ale v jiných konzervuje staré zvyklosti. Prováděné změny nejsou navzájem koordinované. Naopak, mnohdy sledují protichůdné zájmy uvnitř systému nebo odrážejí vzájemně se vylučující odborné přístupy.

Hlavní věcí, která nám chybí, je dlouhodobý společný cíl, chuť měnit zažité postupy a politická vůle a odvaha prosazovat změny v systému, který vládnoucím stranám nezajistí voliče, ale znamená pozitivní změny pro tu nejzranitelnější skupinu obyvatel – děti.

Kolektiv autorů 8000důvodů
Kolektiv autorů 8000důvodů
Kolektiv autorů 8000důvodů

Sdílejte článek

Co vy na to?