Lenka Felcmanová: Počet dětí s psychickými problémy stoupá. „První pomoc“ by mohly dostat už ve škole

Aktuální data ukazují, že každé sedmé dítě a dospívající se potýká s duševními problémy. Jak je na tom Česká republika s nabídkou psychiatrů a psychologů, kteří se zaměřují právě na děti a dospívající. Dokáží pokrýt potřeby dětí s duševními problémy?
Bohužel to je hodně smutné číslo. Podle poslední psychiatrické ročenky z roku 2022 bylo pedopsychiatrů 151, přičemž na celé úvazky to bylo 74 pracovníků. Přitom statistiky ministerstva zdravotnictví v roce 2023 evidovaly 66 tisíc ambulantně léčených dětí a mladých lidí do 20 let. Za 10 let stoupl jejich počet o 30 %. Data za loňský rok ještě nejsou k dispozici, čekáme ale další nárůst. Podle prvního národního monitoringu dětského duševního zdraví by odbornou pomoc potřeboval každý třetí patnáctiletý. Podtrženo sečteno, situace není dobrá a v dohledné době se hned tak nezmění. Poměrně nešťastné změny v profesní přípravě psychiatrů způsobily velmi nízké počty absolventů. Náprava zabere nejméně deset let. Klinických dětských psychologů je také jako šafránu a k získání této specializace vede také náročná cesta.

Existují data na to, kolika dětem se dostane péče včas a jak dlouho průměrně musejí čekat, než se jim dostane odborné pomoci?
Situace je velmi odlišná regionálně. V Pardubickém kraji byli v roce 2022 registrováni 3 poskytovatelé ambulantních pedopsychiatrických služeb, v Praze jich bylo 29, ve Středočeském kraji 6. Ve Zlínském kraji bylo 6 registrovaných poskytovatelů a průměrná doba čekání na vyšetření půl roku. K péči má tak jednoznačně blíže ten, kdo bydlí ve velkém městě nebo jeho okolí. I tam ale bývají čekací lhůty dlouhé, například v Plzeňské fakultní nemocnici se na vyšetření pedospychiatrem čeká nejdéle ze všech vyšetření včetně třeba magnetické rezonance.

Co podle vás nárůst počtu dětí, které se potýkají s duševními problémy, způsobuje? Co se nejčastěji v jejich anamnéze objevuje?
Tady se můžeme podívat jen do mezinárodních výzkumů. Obecně platí, že náchylnější k rozvoji duševního onemocnění jsou lidé, kteří v dětství zažívali traumatický stres. Jedná se například o psychické nebo fyzické týrání, sexuální zneužívání nebo negativní zkušenosti spojené s rodinným prostředím – rozpad rodiny, alkoholismus, násilí mezi rodiči, duševní onemocnění člena rodiny nebo jeho úmrtí. Traumatický stres provází i takzvané kolektivní traumatické události, kterými jsou pandemie nebo válka. K nárůstu obtíží v duševním zdraví u českých dětí dochází od roku 2014 a výrazněji u dívek než u chlapců. Může to souviset i se způsobem užívání technologií. Dívky častěji sledují sociální sítě o samotě a porovnávají se s nedostižnými vzory, zatímco chlapci častěji společně on-line hrají počítačové hry. Pro dětské duševní zdraví je v době prepuberty a puberty velmi důležitý kontakt s vrstevníky, proto na chlapce může užívání technologií doléhat méně než na dívky. Česko také zažilo nejdelší lockdown škol, a to se na duševním zdraví dětí, které ho zažily na druhém stupni základní školy a v prvním ročníku střední školy, prokazatelně podepsalo. Je také třeba zmínit další zdroj toxického stresu, kterým je šikana, a zvláště v posledních letech neustále rostoucí kyberšikana. Přibližně jednou za měsíc se se šikanou v základních školách setkává 34 % čtvrťáků, jednou týdně každý desátý čtvrťák. Podle výzkumu agentury Ipsos pro T-Mobile a neziskovou organizaci In Iustitia z letošního roku bylo 94 % mladistvých ve věku 11 až 21 let vystaveno nenávistnému projevu na internetu a kyberšikaně přímo čelilo 67 %. Často se setkávám s názorem, že dnešní děti jsou přecitlivělé, rozmazlené, mají přeci vše a přesto mají problémy a vyžadují zvláštní zacházení. Na druhé straně se mluví naopak o přetížení dětí, tlaku na ně a mnoha stresových faktorech, se kterým si neví rady ani dospělí.

Jak vnímáte pejorativní označování dospívající generace jako generace „snow flakes“?
Já na tuto otázku vždycky odpovídám, že jsou takové, jaké jsme je vychovali a jaké prostředí jsme pro ně vytvořili. Největší změna nastala mezi rodiči, kteří nebyli ovlivněni internetem, tedy generace mých rodičů a těmi, jejichž rodičovství již ovlivnil přístup k informacím. Já jsem se sestrou a kamarádkou lítala po lese, rodiče o nás celý den nevěděli a byli v pohodě. Chodily jsme samy pěšky do školy a ze školy nebo se jezdilo autobusem. Já už jsem své děti do školy vozila, protože jsem najednou zjistila, co všechno se jim může stát. Musíme si uvědomit, že jsme oproti předchozí generaci mnohem úzkostnější rodiče, a to se na dětech podepisuje. Když si na internetu přečtete, že v Austrálii za bílého dne unesli dítě cestou ze školy, máte o to svoje najednou strach. Váš mozek to vyhodnotí jako reálnou hrozbu, přestože jste na opačné straně světa. Čím více informací o možných hrozbách máme, tím více máme strachu a úzkosti, a to se díky neurocepci přenáší na děti.

Vraťme se k dostupnosti odborné pomoci, je řešením pouze navýšení počtu dětských psychiatrů a psychologů nebo je potřeba změnit více faktorů?
Určitě je třeba podporovat dětské duševní zdraví. To jsme v předchozích dekádách také velmi zanedbali. Musíme dětem pomoci naučit se velmi důležitou dovednost, kterou nazýváme seberegulace. Je to schopnost zdravě zvládat stres a napětí. Stresu je v prostředí, ve kterém v současnosti žijeme, mnohem více než kdykoliv dříve. Ovlivňuje to právě i přístup k informacím, kdy děti vnímají, co špatného se děje v jiných zemích a narušuje to jejich pocit bezpečí. Seberegulační dovednosti jsou pro přežití v moderní době klíčové. Musíme také dětem pomoci budovat odolnost. Tu můžeme podpořit tím, že je vystavujeme zvladatelným dávkám stresu a jsme jim u toho oporou. Dobrou cestou může být například otužování nebo náročnější výlet s výšlapem do kopce, kdy dítě s naší pomocí překoná určitou nepříjemnost, ale nakonec cítí radost, že něco dokázalo. Naše úzkostnost nás dovedla k tomu, že jsme začali tento zvladatelný stres, který jim pomáhá k odolnosti, z jejich života odstraňovat. Na druhou stranu je necháme prostřednictvím médií vystavovat velkému stresu, který samy nemohou ovlivnit. To je kombinace, která vede k jejich větší zranitelnosti.

Zabýváte se podporou a rozvojem mobilních týmů duševního zdraví, jak takový tým funguje?
Týmy fungují ve školství, a kromě pomoci konkrétním dětem se věnují také učitelům a učí je vhodné přístupy podporující duševní zdraví ve školách. To je naprosto klíčové. Děti ve škole tráví spoustu času a učitelé jim proto ze všech odborníků mohou v podpoře duševního zdraví nejvíce pomoci. Je to právě podpora seberegulace a dalších socio emočních dovedností, které mohou dětské duševní zdraví nejlépe ochránit. Škola také může poskytnout velké množství ochranných faktorů, které dokážou zmírnit důsledky negativních zkušeností dítěte spojených s jeho rodinným prostředím. Týmy proto učí pedagogy takzvaný trauma respektující přístup, který je prospěšný všem dětem, nejvíce ale právě těm, které zažívaly nebo zažívají něco zlého.

Můžou být právě tyto týmy řešením zajištění dostupností odborné péče?
Z dat se ukazuje, že do značné míry ano. Když týmy začínaly, obraceli se na ně rodiče a školy s problémy v chování dětí, které většinově nevyžadovaly pedopsychiatrickou péči či souvislou psychoterapii. Po několika letech působení se už školy v jejich působnosti naučily s chováním dětí pracovat a na týmy se začaly obracet až se závažnějšími případy, které už multioborový přístup potřebují. Ukázalo se, že klíčovou osobou týmu je sociální pracovník, který síťuje rodinu na další služby a pomáhá jí řešit zdroje zvýšeného stresu. Je jasné, že když rodina řeší ohrožení ztrátou bydlení, je to pro všechny velký stres a trpí tím i duševní zdraví.

Jako i v jiných oblastech je základem pro úspěšnou pomoc vedle dostupné péče včasná identifikace problému. Jakou roli zde mohou sehrát školy?
Jak už jsem zmínila, školy mají v životě dětí ze všech institucí jedinečné postavení. V mateřských školách děti tráví více bdělého času než se svými rodiči. Proto jsou to právě pracovníci škol, kteří si mohou nejčastěji všimnout toho, že s dítětem není něco v pořádku. Pokud bychom dokázali u dětí zachytit počínající problémy, bylo by to tou největší pomocí. A ušetřilo by to spoustu nákladů státu, které musí vynaložit na řešení již rozvinutých problémů.

A jsou dnes školy schopné tuto roli zastat? Mají dostatek odborného personálu a nástrojů? A pokud ne, jak lze tuto situaci změnit?
I v souvislosti s technologickým vývojem a rozvojem AI je třeba se ptát, jakou roli má škola mít. V SOFA jsme přesvědčeni, že v této době narůstá význam sociální role školy, která spočívá právě v podpoře socio emočního rozvoje dětí a včasné identifikaci a podpoře těch, které mají nějaký problém. Věříme, že v této roli AI školu a učitele nikdy úplně nenahradí. V SOFA jsme spolu s klíčovými ministerstvy připravili Kartu KID, která popisuje nejčastější projevy dětí, které se nacházejí v náročné situaci, a také postupy pomoci. Ke kartě jsme vytvořili e-learning a metodiky, aby se s ní učitelé naučili pracovat. Máme domluvu s pedagogickými fakultami, že téma včasné identifikace ohrožených dětí začlení do výuky. Domluvili jsme se s aplikací Bakaláři, že karta bude součástí sekce pro učitele. A stále hledáme další cesty, jak včasnou identifikaci ohrožených dětí podpořit.

Nedávná změna zákona přinesla roli sociálního pedagoga, může právě on pomoci ve včasném odhalení duševních problémů dětí?
Nesporně. Zakotvení sociálního pedagoga mezi pracovníky školy byl obrovský advokační úspěch neziskových organizací, které v tom spojily své úsilí a opravdu intenzivně komunikovaly s ministerstvy, poslanci i senátory. Sociální pedagog má kompetence nejen k tomu, aby sám vyhledával ohrožené děti, ale i k metodickému vedení učitelů, a hlavně k podpoře rodin v hledání pomoci mimo školu. Je osobou, která pomůže rodině zajistit odbornou podporu pro své dítě i pro řešení problémů, kterým čelí. Jak už jsem zmínila dříve, obtíže v duševním zdraví dětí jdou nezřídka ruku v ruce s náročnou situací v rodinném nebo školním prostředí. Tady je třeba opět zmínit narůstající šikanu a kyberšikanu, kterou sociální pedagog také dokáže kompetentně řešit.

V jednom z vašich projektů se věnujete i osvětě a destigmatizaci duševního onemocnění, ještě stále naše společnost bojuje s předsudky ohledně duševního onemocnění a léčby na psychiatrii?
Situace se určitě za poslední dekádu hodně zlepšila. Zejména mladší generace jsou otevřené vyhledání pomoci a také nemají takový blok o svých problémech hovořit, což je určitě dobře, a je důležité podporovat, aby to tak zůstalo. Nicméně pořád platí, že společností je duševní onemocnění vnímáno negativněji než onemocnění fyzická. A zejména starší generace to stigma vnímá pořád. Je velmi smutné, že kvůli neléčenému duševnímu onemocnění stále končí mnoho lidí na ulici. Věřím ale, že pokud dobře ošetříme podporu duševního zdraví ve školách, situace se začne postupně měnit.

Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.

Článek naleznete i zde: www.jtbank.cz