Dítě v ústavním zařízení takřka neustále funguje v kolektivu ostatních dětí. Stále se okolo něj něco děje. Nemá moc příležitostí k tomu být samo se sebou. Žádosti dítěte o to, aby mu dali všichni pokoj a mohlo na chvíli takzvaně „vypnout“, bývají vyslyšeny opravdu výjimečně. Pokud se však dítěti těchto příležitostí dlouhodobě nedostává, podstatně to omezuje možnosti jeho vlastní psychohygieny, což se následně může negativně projevovat na psychickém stavu dítěte. Právě možnost dítěte „být samo“ je ze strany ústavních zařízení často podceňována. Setkávám se s případy, kdy personál zařízení negativně hodnotí způsob trávení samostatné vycházky dítěte, které ji celou samotné prosedí či proleží na lavičce se sluchátky v uších. Zaměstnanci z toho vyvozují, že děti samostatné vycházky neumí využít a namísto toho, aby je trávily nějak efektivně, například navazováním nových přátelství, udržováním kontaktu s osobami vně zařízení, učením se samostatného nakupování či dalších praktických dovedností, děti pouze bezcílně bloumají okolím a nudí se. Neuvědomují si, že právě takto strávená vycházka je pro relativní psychickou pohodu a zdravý vývoj dítěte mnohdy nepostradatelná.
Nedostatek chvil pro sebe se negativně promítá i do rozvoje v oblasti intimity a sexuality. Adolescenti nemají příliš času ani prostoru pro uspokojování svých nově objevených potřeb. Na to navazuje i občasná absence prvků poskytujících soukromí na společných toaletách a v koupelnách. Konkrétně se jedná například o chybějící sprchové závěsy a uzamykatelné mechanismy na dveřích od sprch a toalet. V ojedinělých případech se také můžeme setkat s poskytováním hygienických potřeb pouze na vyžádání u personálu, a to včetně toaletního papíru či menstruačních pomůcek. Na první pohled se může jednat o zásahy do soukromí, které otrlejší člověk dokáže jednou za čas zkousnout. Pokud je však takovýchto zásahů více najednou, při kumulativním a hlavně dlouhodobém působení mohou ústit ve výskyt určité abnormality u dotčených dětí, například ve ztrátu přirozeného studu.
Problematickým aspektem ve vztahu k budování vlastní identity je nedostatek prostoru pro její vyjadřování. V extrémních případech dokonce můžeme mluvit o cíleném omezování možností dětí vyjádřit svou identitu. Rád bych řekl, že pravidla týkající se vzhledu a oblékání jsou věcí minulého režimu, avšak stále na ně v ojedinělých případech můžeme narazit. Osobně jsem se v zařízení setkal se zákazem líčení a lakování nehtů, zákazem nošení rozpuštěných vlasů nebo jejich gelování, zákazem nošení vousů apod. Ve stejném zařízení pak také platily nepsané zákazy nošení riflí s průstřihy a tepláků a sukně nesměly končit nad výší kolen.
Identitu lze vyjadřovat také úpravou svého nejbližšího prostředí. Ovšem jen málo pokojů v dětských zařízeních působí zabydleným dojmem, případně jsou individualizované tak, že je podle nich možné odhadnout zájmy a případně i osobnost dítěte. Není mnoho zařízení, která by dětem umožňovala, aby si svůj pokoj upravily podle svých představ. Nemusí jít přitom o žádné nákladné položky, jako například vymalování či pořízení nábytku dle přání dítěte, ale problém bývá i v takových maličkostech, jako je vystavení osobních fotek nebo třeba trofejí, vylepení plakátů apod. Tyto snahy o individualizaci se nejčastěji tříští o požadavky na jednotnost, udržitelnost a bezpečnost. Výsledkem je, že pak většina pokojů vypadá téměř totožně. A někdy je to bohužel i záměr.
Pokud děti nemají dostatek soukromí a prostoru pro vyjadřování své identity, nezbyde jim nic jiného než si na to postupně zvyknout. Přijmout fakt, že jsou jen jedni z mnoha, součástí ničím neurčité masy. To se pak negativně podepisuje i na jejich sebevědomí, které je u dětí v ústavních zařízeních většinou už tak nízké.
* ERIKSON, Erik H. a Joan M. ERIKSON. Životní cyklus rozšířený a dokončený: doplněné vydání o devátém stupni vývoje od Joan M. Eriksonové. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1999. Psychologie P. ISBN 807106291x.
