Již od roku 1989 diskutují odborníci i poslanci o tom, zda děti umisťovat, nebo neumisťovat do kojeneckých ústavů. Pravidelně se objevují argumenty, jak nám celý svět závidí, že taková zařízení máme, otázky, kam ty děti dáme, když je nebudeme mít, a názory, že je třeba tuto zásadní otázku podrobit široké celospolečenské a odborné diskusi.
Uvědomujeme si však, jak je pobyt pro dítě v takovém zařízení škodlivý? I přes skvělé materiální zajištění, nasazení personálu a jeho snahu má pobyt dítěte v takovém zařízení zásadní dopad na jeho vývoj a celkové vnímání světa, což potvrzují četné studie.
Malé dítě je v raném věku nejvíc nastaveno učit se o světě, o běžném životě. Pozorováním nebo napodobováním rodičů i sourozenců postupně získává zkušenosti a dovednosti a je součástí rodinného života. Pokud například dáte malému dítěti vařečku a hrnec, velmi pravděpodobně začne vařečkou míchat v hrnci, protože vidělo, jak to dělá maminka. I takový drobný detail znamená, že vnímá, co se v rodině děje, včetně běžných činností v domácnosti.
Děti v kojeneckých ústavech tuto možnost nemají, místo toho vnímají režim dne a činnosti v ústavu, které jsou velmi odlišné od běžného života v rodině. Ačkoliv spaní a krmení je podobné, budí a krmí vás vždy jiná teta, jídlo se nevaří na místě, ale je přineseno, takže dítě nevidí, jak se připravuje. Když dítě onemocní a musí do nemocnice, nedoprovází ho tam žádná blízká dospělá osoba jako jiné děti v jeho věku. A podobných detailů, zdánlivě nepodstatných, je spousta. Například takové spaní dospělých…
Když byl z kojeneckého ústavu asi ve věku 5 let adoptován chlapeček, který tam strávil celý život, po příjezdu do nového domova se divil, k čemu je ložnice rodičů. Když mu adoptivní rodiče vysvětlili, že k tomu, aby se v noci vyspali a odpočinuli si, zeptal se „A dospělí v noci spí?“. Nikdy totiž neviděl přirozený cyklus života dospělých, kteří také chodí spát, protože v kojeneckém ústavu jsou tety ve dne v noci vzhůru, mají denní nebo noční směnu, nechodí spát a nemají své „dospělácké“ postele.
Nedávno prošla Poslaneckou sněmovnou a Senátem Parlamentu ČR novela zákona, která omezuje umisťování dětí do kojeneckých ústavů. Schválené omezení v tomto případě znamená pro spoustu dětí šanci na dobrý začátek života a naději, že již neskončí v ústavu jako doteď.
Jedním dechem je ale třeba rovněž připomenout, že i zde existují výjimky, a to pro děti s vážným zdravotním postižením a sourozenecké skupiny, tedy zvlášť zranitelné skupiny dětí. Novelou zákona se podařilo ochránit velkou skupinu dětí, ty nejzranitelnější však nikoliv. Je proto třeba pokračovat ve snahách o úplný zákaz, který se bude vztahovat na všechny děti bez výjimky a bez ohledu na počet jejich sourozenců nebo zdravotní hendikep, protože každé dítě si zaslouží vědět už v raném dětství, že dospělí v noci spí.
