Jiří Horký: Lidé se zdravotním postižením nemusí končit v ústavech

Co bylo hlavním důvodem, proč se Kraj Vysočina pustil do transformace domovů pro osoby se zdravotním postižením? Jaký byl ten základní impulz?

Rozhodnutí Kraje Vysočina o zapojení do transformace probíhalo v několika fázích. Tím prvním impulsem byla v roce 2007 vládní „Koncepce podpory transformace pobytových sociálních služeb“ a s ní spojené pozvání do pilotního projektu, který měl za cíl měnit životy lidí s postižením. Tehdy byl mimo jiné vybrán i Ústav sociální péče Jinošov, dnešní Domov bez zámku, z Kraje Vysočina. V roce 2008 se navíc v jednom z pokojů právěš v tomto ústavu zřítila část stropu a i to urychlilo rozhodnutí, že transformace je pro kraj v tomto případě tou nejlepší cestou. Původní ústav byl vystěhován a díky této změně přišly první zkušenosti s poskytováním péče a podpory v několika menších pronajatých domech ve městě. Ukázalo se, že to funguje a že je to pro klienty lepší. Proto kraj hned v první vlně do transformace zapojil tři domovy, které do té doby poskytovaly péči klientům formou klasického velkého ústavního zařízení.

Jakou základní změnu má transformace přinést do života dospělých i dětí se zdravotním postižením?

Většina rodičů dětí s postižením podřizuje své životy tomu, aby mohly jejich děti vyrůstat doma a nemusely žít v ústavu. Když už se ale rodiče dostali na pokraj sil, neuměli jsme jim nabídnout nic jiného než právě ústav. A to se v Kraji Vysočina díky budování sítě komunitních domácností mění. Ta změna je rozsáhlá. Zmíním jen několik nejvýznamnějších životních podmínek, kterých se týká. Život v malé skupině umožňuje přirozenější vztahy a individuálně nastavenou podporu personálu místo „diktátu zákonů instituce“. Obyčejné domky v běžné zástavbě znamenají pro klienty soukromí v jednolůžkových pokojích. Zároveň domky mají společný obývací pokoj s kuchyní, kde se všichni sejdou, uvaří, společně se nají nebo jen tak posedí. Obyvatelé tak mají své soukromí a zároveň se mohou společně potkávat. To je podobné životu doma. Takto nastavená péče navíc klade důraz na zvyšování samostatnosti a pracovníkům umožňuje věnovat se dospělým i dětem více individuálně, reagovat na to, co každý z nich potřebuje. To ve velkých ústavech bylo prakticky nemožné. 

V roce 2024 vznikla v rámci transformace i první dětská komunitní domácnost. V čem je oproti tradičnímu zařízení jiná?

V dnešní době má většina dětí s postižením naštěstí možnost žít ve své rodině. Někdy to ale možné není, rodiče se o děti nemohou starat a děti pak musí využít pobytovou sociální službu. Tu v kraji dříve nabízel pouze domov v Černovicích, který ale funguje jako tradiční zařízení, a s dětmi zde žijí ve stejné budově i dospělí klienti. Našim cílem je ale nabídnout všem těmto dětem možnost žít v malé domácnosti samostatně, aby se jejich život co nejvíce blížil běžnému rodinnému životu jejich vrstevníků. Děti s postižením považujeme za zvlášť ohroženou skupinu a pokud chceme, aby dostaly do života to nejlepší vybavení, musíme jim umožnit již v době dospívání rozvíjet své schopnosti a co nejlépe je připravit na dospělý život. V nové domácnosti žijí pouze dětští klienti a personál je složen tak, aby individuálně zabezpečoval jejich potřeby. Zároveň se snažíme, aby byl personál stabilní, protože i to je pro děti nesmírně důležité. V domácnosti žije pohromadě pět dětí a je jim zajištěna daleko vyšší úroveň soukromí. 

Jak se do přípravy komunitní domácnosti zapojovali odborníci, rodiny nebo samotné děti, podařilo se zapojit například i místní komunitu?

Kraj ve svých projektech i ve spolupráci s dalšími organizacemi využíval podpory externích odborníků už při plánování stěhování, při přípravě dětí na změnu, při jejich adaptaci v novém místě, v nové škole apod. Děti se průběžně seznamovaly s novým domovem, protože stěhování je náročné pro každého a pro děti o to víc. Snažili jsme se proto, aby byly na změnu opravdu připraveny a těšily se na ni. Zapojení rodin nebylo v těchto případech možné, protože děti s nimi bohužel nejsou v kontaktu

Na co vše je při takové změně potřeba myslet?

Za asi nejdůležitější považuji právě přípravu dětí, aby byla naplánována jejich adaptace nejen v novém domově ale třeba i ve škole. Nezbytné je také, aby se seznámily a navazovaly vztah s pracovníky, kteří se o ně budou starat. Na druhou stranu také tito pracovníci potřebují maximum informací o přicházejících dětech a musí dostat podporu, aby zvládli vše zrealizovat. Nestačí myslet jen na sociální služby, ale i na ty školské, zdravotnické a další. Proto je i příprava pracovníků a jejich podpora základním prvkem, bez kterého by transformace nebyla úspěšná. Pracovníci musí vědět, že mají oporu ve vedení a musí jim být poskytnuto i potřebné vzdělávání, i pro ně je to totiž velká změna,

Kraj připravuje i komunitní domácnost pro děti s vysokou mírou podpory, které v současné době žijí v jednom vašem DOZP. Proč je důležité nabízet komunitní bydlení i dětem se závažným postižením? Protože často v této souvislosti zaznívá, že „takové děti“ potřebují ústav a v malé samostatné domácnosti být nemohou.

Pokud je odpovídajícím způsobem zapojen personál, mohou takové děti žít bezpečně i v malé domácnosti. V ústavu jsou vždy v nějaké míře izolovány na svém lůžku a ve svém pokoji. Návštěvy společných prostor, možnost pobytu venku nebo i pasivní účast na společných aktivitách většinou nejsou reálné. V komunitním bydlení mohou být u vaření, společného jídla, u hraní ostatních dětí nebo u aktivit na zahradě. Atmosféru těchto společných zážitků nepochybně vnímají a na lůžku v ústavu ji nemohou prožít. 

Jak má taková domácnost fungovat, aby byla bezpečná a zároveň skutečným domovem?

Klíčový je v tomto ohledu individuální přístup personálu. Na dobrou sociální práci zaměřenou na zjišťování potřeb musí navazovat individuální plán, podle kterého se tyto potřeby uspokojí. Důležité je identifikovat, co u klientů vede k nespokojenosti, k napětí nebo k agresi a co naopak skutečně chtějí, co mají rádi, co je baví. To máme i v rodině, že se můžeme realizovat v tom, co chceme, pokud tomu závažné okolnosti nebrání. Anebo si můžeme říct, co nechceme. A přesně o to se snažíme v transformovaných domácnostech, nabídnout dětem to, co potřebuje každý z nás, respekt k potřebám, k individualitě.

Jak transformace mění práci zaměstnanců ve službě DOZP? 

Pracovníci musí být více samostatní. Jednak jsou ve službě často sami, zejména v noci, a také musí zabezpečit plný chod domácnosti. V ústavu pracovník pečoval o klienta a někdo jiný uvařil, další vypral, třetí uklidil a za někým jiným šli klienti na nějaké „volnočasové aktivity“. V transformované domácnosti se pracovník podílí na všech těchto činnostech a někdy je sám i na řešení krizových situací. Proto potřebuje zmíněnou podporu vedení, ale také podporu, aby mohl rozvíjet své znalosti a uměl reagovat na jednotlivé situace a potřeby dětí,

A jak transformaci prožívají právě pracovníci – co je pro ně nejtěžší a co jim naopak dodává energie změnu realizovat?

Těžké bývá právě přijetí výše zmíněné samostatnosti a multifunkčnosti. Někdy je těžké se ztotožnit s novou vizí organizace – zvyšovat dovednosti a samostatnost klientů někdy i s cílem, aby již sociální službu nepotřebovali. Energii asi nejvíc dodává, když vidí, co klient nově zvládl a kam se v životě posunul. Někdy se přitom až překvapivě zlepší i jeho zdravotní stav – např. začnou lépe jíst, zlepší se jejich pohybové schopnosti, začnou dělat více věcí samostatně apod. To je pak asi tou největší motivací pro každého pracovníka. 

Transformace ovšem není jen o změně poskytování pobytových služeb, jaké další plány máte v oblasti rozvoje podpory lidí a dětí s postižením?

Postupně zlepšujeme poradenský a informační servis pro pečující osoby. Pro ně pořádáme také víkendové pobyty, kde jim asistenti pečují o děti, zatímco se rodiče a další pečující vzdělávají nebo konzultují své problémy. Budujeme také síť služby nazývané podpora samostatného bydlení nebo síť půjčoven potřebných pomůcek. Chceme propojovat odborníky a instituce z různých oborů a odvětví. Jsme si vědomi toho, že pro každého rodiče je péče velmi náročná a přestože se o své děti starají s láskou, sami bez pomoci to nemůžou dlouhodobě zvládnout, proto se snažíme hledat cesty, jak jim pomoci, aby měli prostor i pro sebe a získání sil.

Kraj si klade za cíl mít ve spádovém území každé větší obce komunitní domov pro osoby se zdravotním postižením a chráněné bydlení. Proč je to podle vás důležité?

Chceme, aby obyvatelé kraje měli pobytové sociální služby dostupné v prostředí, ve kterém dříve žili. Musí to být služby pro klienty, kteří potřebují hodně pomoci i pro ty samostatnější, aby se ani jedna skupina nemusela za svými službami stěhovat. Je to velmi důležité, zkuste si představit, že by vás někdo vytrhnul z vašeho prostředí, přestěhoval vás daleko od míst a lidí, která znáte. Jak byste se cítili?

Jakou zprávu byste chtěl/a vyslat rodičům dětí se zdravotním postižením, kteří se o budoucnost svých dětí obávají?

Kraj Vysočina nabízí profesionálně vedené komunitní pobytové sociální služby s počtem pracovníků, který je přizpůsobován potřebě péče klientů na dané domácnosti. Ne vždy je ale možný rychlý nástup do sociální služby, ve chvíli, kdy se rozhodnete pro její využití nebo vás třeba váš zdravotní stav k takovému rozhodnutí donutí. Nebojte se proto takové řešení pro své blízké dlouhodobě naplánovat, podat si žádost o přijetí do sociální služby a připravovat své blízké na život jinde než v rodině. Je pravděpodobné, že přijde čas, kdy vaše děti nebudou mít možnost žít ve vaší péči a vy je můžete ve spolupráci s organizacemi kraje při jejich vstupu do nové životní etapy podporovat. 

Rozhovor byl poskytnut pro J&T Banka Noviny.

Článek naleznete i zde: www.jtbank.cz