Transformace systému péče o ohrožené děti – o čem vlastně mluvíme?

Jde o komplexní změnu celého systému, v jejímž středu stojí dítě a jeho skutečné potřeby, nikoli instituce nebo nastavení služeb. Důraz se klade na včasnou a dostupnou podporu rodin, aby děti mohly zůstat ve svém přirozeném prostředí. Základním principem je, že pomoc má přicházet za dítětem – do rodiny, do školy, do komunity. Terénní a podpůrné služby mají posilovat rodinu v krizových situacích a předcházet nutnosti dítě odebírat. S tím souvisí slova jako včasnost, dostupnost a individuální přístup. Odebrání dítěte a náhradní péče je až krajním řešením, když selžou všechny ostatní možnosti. A případná náhradní péče má být poskytována v prostředí blízkém tomu rodinnému, to znamená v komunitně nastavených pobytových službách, a ne ve velkých institucionalizovaných ústavech, tedy v první řadě v náhradní rodinné péči.

Definice transformace, z latinského trans-formatio, přetvoření, se ale nejvíce přibližuje slovu proměna. Jde o proces, děj, nikoliv jeden krok, kdy jsme se z bodu A posunuli do bodu B, přetřeli zelené zdi na žluté nebo odstranili označení z budovy ústavu. Transformace je neustálé směřování k určitému žádoucímu stavu, který ale může být stavem ideálním, plně nedosažitelným, podobně jako je třeba ideální zdraví nebo ideální společnost. V ochraně ohrožených dětí je naším úkolem nejen neustálá snaha o zlepšení péče o děti, ale také připravenost reagovat na nové a nové výzvy, které přináší jednak společnost, jednak samotné děti a jejich potřeby.

V českém prostředí probíhá transformace systému péče o ohrožené děti již téměř 20 let s různou dynamikou a různým efektem. Legislativní změny v oblasti sociálně-právní ochrany dětí a sociálních služeb rozhodně neprobíhají hladce, obvykle jsou doprovázeny mnoha protichůdnými stanovisky, počet připomínek a pozměňovacích návrhů bývá vysoký. Proto výsledek vždy neodpovídá původně plánované představě a souslednosti změn. Na druhé straně, mnoho krajů, obcí, služeb i zařízení mění své postupy v rámci praxe i za stávajících podmínek a je realizována řada inovací a projektů, které prokazují, že s ohroženými dětmi a rodinami lze pracovat jinak bez nároku na úpravu zákonů nebo extrémně zvýšených nákladů. Proaktivní přístupy se čím dál zřetelněji ukazují na rozdílech v zajištění péče o děti mezi jednotlivými regiony. 

Co znamená transformace péče o ohrožené děti na systémové úrovni? 

Transformace jednoduše znamená zajištění takové péče a podpory, která směřuje k naplnění nejlepšího zájmu všech dětí. Vytváření takových podmínek na všech úrovních systému ochrany a péče, aby byly potřeby všech skupin dětí naplněny na maximum a jejich práva respektována. Transformace systému znamená, že se systém přizpůsobuje dětem, a že jdou služby za dětmi a rodinami a ne naopak. 

Nedostatky stávajícího systému byly již mnohokrát podrobně popsány, jak ale může transformace napomoci jejich řešení? 

Systém péče o ohrožené děti a rodiny lze rozdělit do tří základních, vzájemně propojených oblastí: přímou podporu ohrožených dětí a rodin, náhradní rodinnou péči a ústavní péči.  Tyto oblasti jednoduše definují i základní pilíře transformace systému péče o ohrožené děti: 

1. rozvoj přímé podpory: včasná identifikace problému a včasná podpora postavená na individuálních potřebách rodiny, 
2. další rozvoj náhradní rodinné péče: podpora stávajících a vznik nových forem specializovaných služeb náhradní rodinné péče, 
3. přeměna ústavní péče: transformace ústavních zařízení na malé komunitní pobytové služby.

Jsou tyto změny možné a reálné? 

Ano, jsou, a řada z nich již probíhá. Změny jsou nezbytné, protože nelze rezignovat na zvyšování kvality péče o děti a naplnění jejich práv a zájmů. Stávající systém péče o ohrožené děti nám již nestačí a v mnohém neodpovídá moderním přístupům v péči o dětí založeným na vědeckých výzkumech. Dětem v náročných situacích není dobře nebo jsou dokonce ohroženy, rodinám chybí potřebná a včasná podpora, kapacity sociálních služeb jsou nerovnoměrné a mnohdy nedostatečné z hlediska kvality, kvantity či místní dostupnosti, není k dispozici dostatečná kapacita náhradní rodinné i komunitní pobytové péče. Systém se vlivem dlouho nerealizovaných podstatných změn kapacitně naplnil, nevyhovuje potřebám dětí a rodin, není schopen se jim flexibilně přizpůsobit systém nedává dostatek podpory pracovníkům nabízet a využívat služby, které pro pomoc a podporu dětí potřebují.

Pilíř 1: Snížení počtu odebíraných dětí: Včasná a intenzivní podpora rodin

Transformace se týká přesměrování péče od intervence k prevenci tak, aby rodiny měly k dispozici včasnou a dostatečně intenzivní pomoc dle individuálních potřeb každé rodiny. Proč je změna důležitá? Protože situace mnoha rodin je řešitelná, pokud je pomoc poskytnuta včas a koordinovaně. 

Rizika ve většině rodin spočívají ve snížených rodičovských kompetencích, ohrožení vnějším rizikem (např. nemocí, závislostí) nebo materiálními a bytovými nedostatky, nikoliv úmyslné ubližování dítěti (90 % dětí je z rodin odebíráno z důvodu zanedbávání nebo tzv. jiných překážek na straně rodiče, nikoliv úmyslného ublížení ve smyslu týrání nebo zneužití). Prokázána je též souvislost odebírání dětí a bydlení a dalších socioekonomických problémů rodin. 

Včasná a intenzivní pomoc je klíčem k tomu, aby pomoc byla také úspěšná, pokud dokážeme rodinám poskytnout podporu v začátku. Riziko rozvoje problémů vědoucí k ohrožení dětí a případnému odebrání dítěte se výrazně snižuje. To potvrzují i zkušenosti pracovníků služeb, které rodinám v ohrožení pomáhají.

• Potřeby rodin je obvykle možné rozpoznat včas, nástroje k identifikaci ohrožení pro pracovníky systému ochrany dětí, ale i školy, lékaře, sociální služby existují stejně jako vymezení jejich role v podpoře dítěte a rodiny.
• Dalším krokem je zhodnocení rizik nebo naopak ochranných faktorů v rodině, které je zásadní pro správné nastavení efektivní podpory. Předmětem takového zhodnocení má být i motivace rodičů, často označovaná za příčinu neefektivity poskytované podpory.
• V náročnějších situacích je kromě standardizovaných postupů významná role koordinátora umisťování, který již v mnoha krajích v ČR existuje. Jedná se o zkušeného pracovníka krajského úřadu, na kterého se jednotliví pracovníci sociálně-právní ochrany obrací s žádostí o nalezení vhodného umístění pro dítě, přičemž v rámci metodické konzultace je v určitém podílu případů nalezeno bezpečné alternativní řešení pro dítě v rámci rodiny nebo v jiném typu péče. 
• Existují různé další zdroje pomoci rodinám i nad rámec registrovaných sociálních služeb nebo jiných odborných služeb, které v stávajícím systému existují a lze je využít. Pokud jsou rychle a dobře vyhodnocena základní rizika a tím i potřeby rodiny, je zpravidla možné obrátit se na komunitní zdroje jako je terénní obecní práce, komunitní nebo mateřská centra, dobrovolníci a využít i spolupráce se službami, které nejsou primárně určeny k sanaci rodiny (např. nízkoprahové služby pro děti a mládež, poradny apod.).
• Mezi další důležité odborné služby, které jsou pro včasnou identifikaci i nalezení řešení významné, patří psychologické nebo psychiatrické služby (např. i služby psychologa ve škole či rodinných centrech), které jsou však ve většině regionů hůře dostupné či s dlouhými čekacími lhůtami.

Výše uvedené ukazuje, že nástroje a služby v systému existují a jejich posílení a rozšíření je zásadní pro naplnění cíle snížení počtu dětí odebíraných z rodin. To je směr, kterým je třeba se při transformaci péče vydat.

Výzvou v transformaci zůstává zajištění stabilního a sjednoceného financování, které je právě pro posílení, stabilitu a rozvoj uvedených služeb nezbytný.

Pilíř 2: Rozvoj náhradní rodinné péče: Podpora, specializace a profesionalizace

Transformace v oblasti náhradní rodinné péče nespočívá pouze v navyšování počtu pěstounů, ale především v postupném posilování kvality a dostupnosti podpory pro všechny, kdo o děti pečují. Klíčové je vytvářet takové podmínky, aby bylo možné bezpečně a dlouhodobě zajistit péči i o děti s vyššími nároky – například děti se zdravotním postižením, sourozenecké skupiny, děti s náročným chováním nebo starší děti. 

• Za posledních deset let došlo k nárůstu počtu osob vykonávajících náhradní rodinnou péči (pěstounů, poručníků, jiných pečujících osob) o více než 20 %. 
• Spolu s tím se povedlo postupně prosadit dílčí legislativní změny zlepšující finanční ohodnocení pěstounů a jeho valorizaci.
• Došlo k významným úpravám v přípravách žadatelů.
• Daří se nacházet pěstouny i pro děti s vyššími nároky na péči, jako jsou děti s postižením nebo chronickým onemocněním, prostřednictvím cílených individuálních náborů (v pěstounské péči je nyní cca 780 dětí s postižením). 

Současně však zůstává zřejmé, že rozvoj náhradní rodinné péče je dlouhodobý proces, který vyžaduje další systematickou podporu. Výzvou je zejména posilování dostupných služeb pro pěstounské rodiny pečující o děti se zvýšenými potřebami a hledání vhodného nastavení postavení pěstounů tak, aby odpovídalo náročnosti jejich role a přispívalo ke stabilitě péče.

Vedle toho se jako další možnost posílení náhradní rodinné péče nabízí také zavedení jasně definované role profesionálního pěstouna ve smyslu pracovní pozice. Nejde přitom o zpochybnění současného vnímání pěstounů jako kompetentních a kvalifikovaných pečujících osob, ale o doplnění systému o specifickou formu péče pro děti, pro které se dlouhodobě nedaří nalézt vhodnou náhradní rodinu. Tito pěstouni by působili ve smluvním vztahu s pověřenou organizací a poskytovali by stabilní, individualizovanou péči dětem s nejvyššími nároky.

Pilíř 3: Snížení počtu dětí v ústavní výchově: Sanace rodin a komunitní formy péče

Transformace pobytové péče o ohrožené děti znamená celkové snížení počtu umístěných dětí, nejen snížením počtu odebíraných dětí skrze preventivní podporu rodin (viz výše), ale také intenzivní práci s rodinami vedoucí k bezpečnému návratu dětí z ústavu domů. Pobytové služby, které budou vždy v určité míře součástí systému péče o ohrožené děti, musí být zároveň transformovány do komunitní formy.

• Předpokladem bezpečného návratu dětí do rodin je snížení nebo eliminace rizik, které byly příčinou odebrání dětí – to je možné za předpokladu intenzivní podpory rodiny od okamžiku rozhodnutí o umístění dítěte do ústavní výchovy, kdy jsou rodiče silně motivováni k řešení situace a vztahy mezi rodiči a dětmi jsou zachovány. Vzhledem k převažující příčině odebrání, kterou je zanedbávání nebo jiné překážky na straně rodičů, se jedná o potřeby řešitelné ve významném počtu případů pomocí sociální práce a sociálních služeb, včetně obecních a komunitních služeb, využití dobrovolníků a alternativních forem podpory.
• Zvyšuje se počet krajů, které přistupují k transformaci velkokapacitních pobytových zařízení do komunitních forem v běžné zástavbě. Zřizovatelé i personál zařízení jsou k takovým změnám motivováni nevýhodami, které kolektivní režim ústavů přináší, a limitovanou možností individuální práce s dětmi zatíženými traumaty. Péče o děti v prostředí, které se uspořádáním i provozem podobá běžné domácnosti, přináší nesrovnatelné výhody směrem k osamostatnění dětí do budoucna.
• V rámci transformace systému péče o ohrožené děti se je také třeba rozvíjet alternativní formy pobytových služeb pro mladistvé na prahu dospělosti, kteří nemohou zůstat ve svých nebo náhradních rodinách, ale zároveň nepotřebují osobní péči ústavního zařízení. Český právní řád umožňuje již nyní poměrně rozsáhlou emancipaci mladistvých, proto transformace v této oblasti obnáší především změnu myšlení a obvyklých postupů.

Výzvou v tomto třetím pilíři je zajistit dokončení změny způsobu poskytování péče a zajistit pobytovou péči v ČR plně v transformovaných malých pobytových službách, posílit nejen prevenci popsanou v prvním pilíři, ale také posílit zařízení a služby v práci s rodinami, kterým byly děti odebrány na posílení jejich kompetencí a vyřešení jejich situace natolik, aby mohlo dojít k bezpečnému návratu dítěte do rodiny. Ústavní péče totiž nemá být v žádném případě trvalým řešením situace dítěte.

A co říct na závěr?

Jsme si vědomi jednak limitů současného systému a rizik, které přináší, vnímáme i výzvy, kterým je v transformaci třeba čelit. Transformace systému péče o ohrožené děti není nicméně otázkou naší vůle nebo volby – je nutností. Současný systém je neudržitelný, drahý, nereflektuje potřeby dětí a rodin a nestaví plně na řešení příčin problémů. Nelze hledat řešení v dalším nárůstu kapacit pobytových služeb, je třeba se obrátit směrem dovnitř a měnit zastaralé a zvykové postupy. Je třeba soustředit se na prevenci a podpořit rodiny, které čelí kombinaci sociálních a ekonomických problémů, tak aby situaci mohly zvládnout samy, dokázaly se vymanit z bludného kruhu problémů a rodiče mohli plně uplatnit svou odpovědnost za vlastní děti. Naplnění potřeb dítěte a zajištění jeho blaha a láskyplného rodinného prostředí by měly být hlavním motivem změn a základním kamenem systému, který má dětem zajistit bezpečné dětství a zároveň naplnit jejich potřeby.