Identita-vím, kým jsem; vím, kam patřím

Populárně naučný text
3
min. čtení
1.9.2021
Identita-vím, kým jsem; vím, kam patřím

Vědět, kým jsme, znamená, že jsme důležití, že máme nějaký význam, nějakou hodnotu. Právě to, jak sami sebe vnímáme, jak na sebe a na to, kým jsme, pohlížíme, bývá označováno jako identita. Velmi důležitou součástí identity je také to, jak vnímáme svou roli v rámci společnosti, svoje místo ve světě a v životě.

To, kdo jsme, je totiž úzce spjato s tím, že někam patříme. Potřeba někam patřit je v životě člověka natolik zásadní, že pokud se cítíme nechtění, velmi významným a negativním způsobem se to odrazí na našem vývoji a na našem dalším fungování. 

 

Pro vývoj a možnost posouvat se vpřed je potřeba také znát svou historii, znát svůj vlastní příběh. Znalost vlastního příběhu nejen buduje právě zmíněnou identitu, ale pomáhá nás především kotvit, poskytuje stabilitu a jistotu, zkrátka pevnou půdu pod nohama. Vědomí toho, odkud pocházíme, bývá proto mnohdy více než přiléhavě označováno jako “kořeny”, na kterých můžeme doslova vyrůstat. Každý člověk se potřebuje orientovat ve své minulosti, v čase, v lidech, které ho na cestě doprovázeli, ale i ztrátách a zraněních. Až díky tomu může rozumět současnosti, rozumět svému místu ve světě, odpovědět si na otázky Kým jsem? Kam patřím? Jak mě vidí ostatní? Proč se chovám tak, jak se chovám? Teprve následně jsme schopni uvažovat o budoucnosti. V dětských letech uvažujeme například o tom, čím budeme, kde budeme žít, jaké změny nás čekají, co bychom si přáli. 

 

Identita se formuje víceméně v průběhu celého života. Právě období dětství a dospívání je však pro její utváření zcela zásadní. Zásadní je pro její utváření také rodina a zejména rodiče, od kterých přebíráme různé postoje, hodnoty a také vzorce chování. Rodiče si nejdříve idealizujeme a snažíme se s nimi identifikovat, později na ně nahlížíme realisticky až kriticky a snažíme se od nich zase separovat. Dítě velmi citlivě vnímá to, jak spolu rodiče komunikují, jak řeší konflikty, jak vyjadřují city a emoce, stejně tak vnímá, jak rodiče komunikují s vnějším světem a s okolím. Ze svého pozorování se dítě naučí vnímat, v čem si jsou lidé podobní a čím se naopak liší. K tomu všemu navíc pozoruje i to, jak okolí reaguje na něj samotné, jak se k němu vztahuje, jak ho hodnotí a přijímá či nepřijímá. Díky tomu si začíná samo uvědomovat, čím se od ostatních liší, jaké je, jak se projevuje. V rámci sebepoznání pak dochází k uvědomění toho, jaké jsou jeho silné a slabé stránky, co umí, co ho baví, jaká jsou jeho přání, touhy a především potřeby. Při zdravém vývoji se rovněž snaží, aby se pohled na sebe sama co nejvíce přibližoval pohledu okolí, tedy, aby ho ostatní vnímali tak, jak se vnímá ono samo.  Hlavní úlohou dítěte je tedy BÝT - přesněji řečeno být sám sebou. Poté následuje neméně snadný úkol - BÝT s druhými. 

 

Ze všeho výše zmíněného jasně vyplývá, že k tomu, aby dítě mohlo být samo sebou a vybudovalo si onu zdravou identitu, potřebuje na své cestě životem opravdu dobrého parťáka a průvodce. Někoho, kdo mu pomůže vyznat se v jeho životním příběhu a zpracovat všemožné vzpomínky a zážitky. Někoho, kdo mu ukáže, jak to na světě chodí, jak se k sobě lidé chovají, jak spolu mluví, jaksi jsou vzájemně oporou. Dítě na cestě za nelehkým úkolem budování si zdravé identity potřebuje někoho, kdo mu láskyplně bude vyjadřovat neustálou podporu, ujistí ho o jeho důležitosti a hodnotě, a především o tom, že má na světě své místo.

 

To je možné jen v přijímajícím a bezpečném prostředí, kterým by pro každé dítě měla být rodina.

Petra
Petra
Myslivečková
Petra
Myslivečková

Sdílejte článek

Co vy na to?